Nekonečný příběh 10.díl
Zbytek dne trávím uplně stejně jako ráno. Jen s tím rozdílem, že sebou plácnu na spacák na trávník , opaluju se a pustím si písničky na mobilu. Je mi v tu chvilku o něco maličko líp a jak ležím se zavřenýma očima,povede se mi usnout. Když se probudím, pálí mě celý tělo. No super, zas budu vypadat jak pavián. Přesunu se i s věcma do pokoje a snažím se si chvilku krestli, jenže se mi pěkně motá hlava a zvedá se mi žaludek.
V tu chvilku se mi rozehraje mobil a Lukyn mi oznámí, že někde uplně za Plzní a ještě dál .. Asi o deset minut později na mě zaklepe jeho kamarád, že pro Lukáše jede, tak jestli nechci jet taky. Představí se mi jako Honza. Sednu do auta a jede se. Celou dobu se pokouší navázat nějaký rozhovor na jakékoli téma, jenže já nespolupracuju. A tak celou cestu telefonuje s různýma lidma a já sleduju kudy jedeme a poslouchám svoje oblíbený písničky. Když Lukáše konečně najdeme, kluci jdou skládat letadlo do rakve a zapřáhnout ho na tažný abysme vubec mohli odjet.
Pomáhali mu dobrovolní hasiči ,se kterýma jedeme na tu jejich stanici nebo co to je.. Všichni kromě Lukáše kterej si dá kafe,mají všichni pivo. Já si radši nic nedám, není mi dvakrát nejlíp. V žaludku se mi nejspíš nakrucuje nějaká baletka. Položim si hlavu na Lukášovu ruku a modlím se,abych už byla doma. Chlapi se mě pořád ptají jestli něco nechci a já na vše odpovídám, že ne,ale že děkuju. Lukáš prohlásí " To je nenáročná žena co? Nic nechce.." Někdo ho doplní slovem "mlčí..." což se mi zdá celkem blbej vtip,ale tak beru to.. Sou to chlapi. Ženě by totiž ke štěstí stačilo něco uplně jiného.. Když se konečně zvedneme,vysmahnu rychlostí blesku ,pomalu bez rozloučení.
Plácnu sebou na přední sedačku,strčim sluchátka do uší a jdu spát. Hned po tom co přijedeme, opakuju včerejšek a jdu spát. Ovšem to mi neprochází tak snadno. Lukáš se chce mazlit.. Jestli se z tý madrace odsunu ještě o kousíček tak budu ležet na zemi! Prostě nemůžu. Je tak nějak naštvanej. Ráno jdem koupit snídani a při tý příležitosti mi oznamuje,že po snídani poletíme spolu blaníkem.. Super, jeden šok za druhym. Nejspíš mam úpal a ještě poletim? No to ani náhodou. Celou dobu protestuju, řikam že nechci,ale mam to marný. Tak nakonec sklopim uši a du aby nebyl zas nafouknutej. Nesnášim,když někdo rozhoduje za mě. Plácáme se v hangáru mezi letadlama, připravuje jedno na cestu, ale pak je nějaký problém tak jde připravovat jiný a mě hodí nějakou plachtu a že ji mám nandat na to nepoužitelný letadlo kterým jsme měli letět. Zkoumám ten hadr ze všech stran ale pořád nemužu přijít na to jak se to nandavá. Není divu, stojim u toho poprve v životě. Začnu se rozčilovat a nandat to musí Lukáš. Pořád mi řiká co mam dělat a když mu řeknu že mi to prostě nejde tak na mě vyletí s větou " Když hovno dělam tak aspoň držim hubu" tak tim mě celkem odrovnal.
Pak si blaníka připnul za auto a řekl mi že ho mam vést, zatím co ho poveze na louku. Sedne s mamkou do auta a jedou. Jenže, jak trošku přidá plyn, milé letadýlko se rozjede a já nemam nejmenší šanci ho udržet ač se snažím sebevíc. Jak se rozjede a já ho držím, ztratím rovnováhu, chytnu se křídla a kousek jedu po betoně nohou a nakonec spadnu. Mam sedřený koleno a nárt v ohybu.. Teče mi krev a ani si to nemužu jít vyčistit protože milost pán by měl zas keci. To blbí letadlo na louku potáhne od s jeho mamkou a mě je v tu chvíli uplně šumák, že je na mě nasranej. Ani se nezeptal jestli sem v pohodě. Dopajdala jsem na louku, vlezla do letadla, nechala se připoustat a modlila se at už to mám za sebou. Hlavně, že mi Ondra předtím psal ať na sebe při tom našem výletu dávám pozor. V tu chvíli mam sto chutí vzít telefon a zavolat mu.
Netrvá to moc dlouho a sme ve vzduchu. Začne se mi točit hlava ještě víc, špatně se mi dýchá, nevím co mám dělat, nemůžu ani zvednout ruku a hlavně nemůžu ven! Když sme dostatečně vysoko, tahač nás pustí a já si uvědomim, že se v něčem co ani nemá motor. Bylo mi tak zle,že mi bylo uplně jedno jestli spadneme. Ono by mi snad pak bylo i líp, než trpět tohle. Vzhledem k tomu že, že je to akrobatický letadlo, Lukáš semnou dělal psí kusy... ještě naschvál.. i když viděl jak mi je zle. Byla jsem s nervama v koncích, v hlavě mi hrál text té písničky
"Každej den bez tebe je stokrát delší, vždyť spolu je nám líp, já v srdci tě mám, s tebou můžu se snést až k oblakům." Do hajzlu, Ondra by mi tohle nikdy v životě neudělal ať už byl jakejkoliv! Slyším sama sebe jak ho pořád volám, je dost možný, že jsem i křičela nahlas..pak už si nic nepamatuju, jen vím, že jsem se najednou probrala a byla jsem jako bych měla čtyřicítky horečky. Navíc mi byla krutá zima. Sledovala jsem Lukáše..
Nenáviděla jsem ho. Modlila jsem se abysme už byli dole. "Seš v pohodě?" Zeptá se mě asi po dvou hodinách. Jo jasně ty vole, krvácí mi noha, nemužu se ani pohnout, chci bejt s Ondrášem, ale jo sem nejvíc v cajku! "Ne,mam něco s hlavou!" odpovím mu. A tak pak přistane. Jsem tam vysílená, že se pomalu nemužu zvednout a on? Ani mi nepomuže, dělá že mě nevidí. Tak tohle máš u mě chlapečku, na to se spolehni, řikám si. Ještě že večer jedem domu