Nekonečný příběh 14. část
Uběhlo 14 dní od naší schůzky a blížily se Vánoce. Moc jsem se na ně netěšila, ovšem co mě trápilo daleko víc bylo to že jsem Kubu viděla naposled před měsícem.. Všechno bylo v pohodě, ale pořád nám to nevycházelo tak aby on měl čas a mě bylo dobře. Většinu času jsem už jen prospala, nebylo mi vůbec dobře. Začalo nejtěžší období co jsem vůbec kdy zažila, kolabovala jsem, nefungovaly mi nohy, do toho záchvaty které se čím dál víc prodlužovaly. Pořád jsem doufala, že doktoři na něco přijdou, od září na neschopence a nikdo nedokázal zjistit nic co mi je. Chodilo se mi čím dál hůř, čím dál víc jsem měla stavy které jsem nechápala ani já sama. Život se mi měnil před očima, nezvládala jsem už ani úklid, vaření ani další věci. Změnilo se vlastně úplně všechno. Najednou jsem se musela přizpůsobit já svému tělu ať už to bylo když jsem chtěla jít nakoupit, nebo si jen dojít pro pití do kuchyně.
Jednou jsem večer seděla na gauči a koukala na lovce duchů. Najednou se mi zaklonila hlava a byla jsem doslova jak mimoň. Neposlouchalo mě celé tělo. Nedalo se dělat nic jiného než se s tim smířit a pokusit se usnout. Doba těhle záchvatů se prodlužovala čim dál víc a z desetiminutových stavů se stalo několikahodinové ležení v jedné pozici a každodenní šílený migrény na které nic nezabíralo. Za pár dní mi Kuba napsal že by semnou chtěl strávit silvestra. Takže mě čekalo představení rodičům.
Byl tu den D a všechno proběhlo celkem hladce. Nebylo mi dobře, ale byla jsem šťastná, že je konečně semnou. Silvestr byl hezkej, když se blížila půlnoc, daly sme si i s našima skleničku a šli sme sledovat rachejtle na ulici. Myslím že v tu chvíli nám ani jednomu nic nechybělo. Spát se šlo asi tak v pět hodin ráno, celou noc sme nezavřeli pusu a smáli se jak puberťáci. Rozuměli sme si jak bysme se znali celej život.
Čas plynul, najednou tu byla polovina ledna. Měla jsem narozeniny a Kuba přijel zase na pár dní. Přivezl mi červenou růžičku. Nikdy na mě nezapoměl, vždycky mi něco přivezl. Bylo nám spolu krásně, koupání večer probíhalo s tunou pěny a tmu přerušovalo jen světlo svíčky. Připadala jsem si spíš jak hroch a pořád jsem se schovávala, i když jsem nemusela, nikdy mu nevadilo jak vypadám. Než sme si jeden druhýho užily, už zase odjížděl a oba sme měly oči plný slz. Bylo mi s ním nádherně. Už jsem si říkala, že takovýho kluka už nikde nenajdu, byl moc pozornej, hodnej, milej, nehnul se odemně ani na krok. Problém byl jen v jedný věci a to byl sex. Nevěděla jsem proč, nechtěl to..
Blížil se konec měsíce a Kubík přijel na 4 dny. Všechno bylo zase hezký,ale cítila jsem z něj že je nesvůj. I když tvrdil, že se nic neděje, věděla jsem, že něco se dít musí.. Takovej ten pocit, že se nestalo nic a všechno bude dobrý byl najednou pryč a já jsem se začala bát nejhoršího..že je u mě naposled.