Nekonečný příběh 16. část
Uplynula hromada času, někdy bylo líp, někdy hůř, ovšem nejlepší na tom všem bylo, když jsem vysmahla z bytu. Sice polochromá a totálně na sračky, ale zvládla jsem to. začít od znova není snadný a celkově spát na matraci v prázdný místnosti, která se postupně zaplňuje nábytkem, kuchyň novou linkou, vymalovaný zdi a celkově když si vezmu co vše se muselo udělat - opravdu je lepší vyhořet než se stěhovat.
Od posledního příběhu uběhlo 5 let. Potkala jsem Jakuba a vlastně to všechno vypadalo tak, že už mam konečně někoho komu na mě záleží. Nejdřív se neukázal měsíc, to tu byla pár dní, pak jsem byla v nemocnici. Musela jsem nastoupit na týden na epileptickou jednotku a nudit se tam přifařená na tu děsnou čapku 22 hodin denně, ty dvě hodiny znamenalo umýt hlavu, vyfénovat, snídaně, wc a alou zase do pelechu s rámama a šup s čapkou na palici.
Připadala jsem si jak když mi na hlavě vyrostla muchomůrka s kabelama. Navíc ten podělanej gel tak strašně ničil vlasy a likvidoval kůži, že jim za to každej ekzematik mnohokrát děkoval. Nejvíc mě dostalo, že jsem vlastně nebyla epileptik, ale to častý omdlívání taky nebylo celkem ok, tak jsem před sebe dostala peřinu a čekalo se až sebou fláknu - jistě že vždycky mimo tu peřinu. Doktor, co má být největší kapacita v ČR se choval tak arogantně, že jsem až valila bulvy.
Na moje potíže mi bylo řečeno - najděte si práci, najděte si pořádného partnera a přestěhujte se od rodičů. Rady nad zlato. Myslela jsem si něco o kokotech a nedala jsem se, během roku mě čekala spousta nepříjemných vyšetření včetně lumbálky a evokovaných potenciálů - to je že to první vám odeberou míšní mok přímo z páteře a to druhý zas že dostáváte proudy do nohou a rukou. Výsledek? Na lumbálce výsledek borelioza. Super, takže vyfasuju antibiotika po kterejch bliju jak alik a ještě vyfasuju papír na bulovku na infekční. Na infekčnim na mě koukaj jak na cvoka, že žádnou boreliozu nemam a že vlastně vubec nechápou co tam dělam.
Tak jo, pokračovalo se - výsledky - všechno psychický. To jsem ještě netušila, že přestanu chodit, mít ataky po kterých se přestanu uplně hýbat na celý den i noc a nedostanu ani brčko k držce abych se mohla napít.
Joo život je hold občas pěkně na hovno.
Celej vztah vlastně pokračoval tak, že jsem nakonec byla třičtvrtě roku bez něj, protože furt neměl čas přijet, pak přijel na týden, pak zas zmiznul a takhle pořád dokola až to dopadlo tak, že už jsem toho měla tak dost, že jsem řekla konec a on taky. A já kráva blbá celou dobu čekala - dohromady necelý tři roky. Člověk je někdy hrozně naivní, myslí si, že na něm někomu záleží a nevidí to, že to tak prostě není a nikdy nebylo. Ponaučení z toho je - nikdy nikomu nedělejte vola, ne vždycky se to vyplatí.