Nekonečný příběh 22 část
Nastal čas řešit svatební shon a kravinky okolo, né že by se mi do toho nějak extra chtělo, ale když jste metráček a objednáte si svatební šaty, máte v kalhotech z toho, že prostě přiberete a šaty za x tisíc prostě neoblíknete. Jako vážně nezávidím všem nevěstám, teď - když jsem si vyzkoušela co to vlastně je, už bych se znovu do vdávání tolik nehnala. Jasný, je to krásný vybírat si šaty, prstýnky, oznámení, doplňky, boty, ale už vůbec neni hezký to lítání okolo toho. Máte šaty - to je dobrý, ovšem svatbu plánujete na zimu a absolutně vám nedojde, že je venku fakt zima a tím, že si objednáte děravé balerínky to opravdu nevyhrajete.
Když byl Pája doma, bylo nám spolu moc hezky, vlastně nebyla ani jedna hádka, bylo to až zarážející, že by existoval takhle skvělej chlap. Ale byla to pravda. Moc nám ani nevadilo, že jsme doma, víc nám záleželo na tom, že jsme spolu než kde jsme. Když následovalo ukončení neschopenky a vůbec celkově hození do pracovního života, nebylo to pro mě moc snadný, přeci jen jsem s ním byla každičkou chvilku a nedokázala jsem si představit, už prostě nebudem spolu tak často. Do práce šel před prázdninama, což znamenalo, že sice budou výlety, ale ne tak často.
Jednou jsem měla zase ten svůj den, kdy jsem dostala šílenou chuť na Kfc a bubble tea, takže se hned jelo na Černý Most do CČM. Moc dobrý nápad to nebyl, druhý den se totiž mělo jet na Kost a Kfc nám jaksi nesedlo. Imodium by bylo, ovšem muselo by zabírat. A tak druhý den byla vážně zajímavá cesta plná překvapení a doufání, že po cestě bude dost keřů.
Naštěstí vše proběhlo hladce a kromě urputných křečí v břiše se cesta zvládla bez větší újmy na zdraví. Na Kost jsme dorazily celkem brzo, takže jsme šly hned zjistit, jak je to s prohlídkama a covid testama, ani jeden z nás nevěděl jaké jsou podmínky, když nemáte očkování. Vyfasovaly sme papír na podpis a už se čekalo na prohlídku, ze které jsme toho moc neměly, jelikož postarší pán si myslel jak je moc vtipnej a vše komentoval větama, při kterých se mi protáčely panenky. Dalším důvodem byli dva puberťáci, co si povídali celou prohlídku.
Když bylo po všem, dotrmácely sme se do místní restaurace na jídlo, už jsem tu jednou byla a tak vím, že vepředu ta přeplněná restaurace mě mine a zamířím si to rovnou dozadu, kde dělají super steaky a hambáče.
Nacpaly jsme si pupky a Pája zase dostal hlad a šel nahoru do cukrárny ještě na tortilu. Já měla spíš problém s pitím, měla jsem ukrutnou žízeň. Dojedlo se, koupily jsme si turistický deníček, plácly do něj vizitky a razítka a jelo se o dům dál. Cestou jsem dostala nápad, že se ještě můžeme jet podívat na Staré Hrady na zámek, ovšem kdybych věděla, kolik tam nechám za všechny prohlídky, asi bych se tomu místu vyhnula.
Domů jsme jely unavený, ale spokojený, byl to po dlouhý době den, který jsme strávily na cestách a celkově spolu mimo barák, což bylo super.