Nekonečný příběh 23. část KONEC
Nekonečný příběh 23. část END
Minulej rok byl oproti tomu letošnímu dost chaotickej. Plánování svatby, do toho covid, nervoza se šatama páč jsem je měla šitý přímo na tělo a tak bylo jasný, že nesmim přibrat ani kg, což je s antidepresivama celkem hop nebo trop. Každej kdo je žere to prostě zná a chlastá chlorofyl ve velkym v domnění, že jim to prostě pomůže, ale většinou když vysfásnete mirtazapin, nezhubnete ani hovno. Celej ten rok jsem byla tím pádem psychicky dost v prdeli. Když nastal čas, jít zařídit datum svatby, bylo to na hlavu. Serem si to na úřad a cestou nás zastaví chlápek na náměstí s nějakou peticí a musel mít prostě podpis a fotku s Pájou, u toho už jsem chytala slušnýho nerva, páč furt zdržoval a já jsem prostě na tu matriku chtěla okamžitě.
Tam už jsem se trošku uklidnila, protože jsem na hromádce viděla tunu svatebních časáků zadarmo, který jsem si od každýho vzala a do dneška jsem se ani do jednoho nepodivala. Ale musela jsem je mít prostě.
Datum bylo 13.11.2021, pohodička, do tý doby se snad psychicky nezhroutim. Nastal čas příprav páč byly dva měsíce do svatby a já samozřejmě neměla připraveno ani hovno. Jenže tím se spustila lavina,kterou jsem prostě nechtěla. Obě rodiny měly totiž každá jinou představu o naší svatbě - moje rodina byla pro malou svatbu, jen se nechat oddat a peníze si radši ušetřit. Pájova rodina zase opak - sračky lidí z rodiny (který jsem absolutně v životě neviděla a ani jsem o to nestála), dort, veškerý příbuzenstvo nacpat do jednoho baráku u Páji dědy a babičky. Babička totiž chytala totální hysterák a nějak se to prostě vymklo kontrole. Já jsem původně chtěla svatbu v černých gothických šatech, na zámku i když by tam nebylo moc lidí, krásné fotky ve sněhu a hlavně od profesionála. Na hostinu jsem srala, páč s důchodem a početným obecenstvem z rodiny mého nastávajícího by mě vezly nohama napřed.
Pak už to zašlo prostě tak daleko a byla jsem otrávená nejenom já, ale i Pavel a rozhodlo se, že nakonec se prostě necháme oddat na úřadě, bude tam jen nejbližší rodina a serem na to. Byla jsem z toho všeho zklamaná, nebylo to to co jsem chtěla já. Navíc jsem chtěla, aby mě odvedl k oltáři muj strejda, který už několik let nebyl mezi námi. Moje mamka řekla, že ze zdravotních důvodů tam nepůjde a když se to oznamovalo tátovi, celkem jsem měla nasráno v kalhotech aby nebyl proti.
Naštěstí to vzal, ale vzhledem k tomu, že jezdí na trhy, nevěděl co bude. Ok, moje představa svatby byla v prdeli už definitivně. Jediný, co nám chybělo ke štěstí, byl covid. A tři týdny před svatbou ho přinesl Pája z práce. Takže karanténa byla až do 14.11 a to bylo v háji, na svatbu se nemohlo. Tak jsem musela přesunout termín. Pája tady umíral na covid, zatím co já jsem měla jen slabší průběh, ale ten čich a chuť jsem fakt hodně postrádala. Termín byl 11.12. ve 13:00 hodin. To se dobře pamatovalo.
Když se dochrchlalo a nastal den D, byla jsem strašně nervozní. Bála jsem se abych nezaspala, aby mi nebylo zle, abych se neposrala, abych neměla šílený vlasy, abych se zvládla aspoň namalovat a nevypíchnout si přitom oko, abych nezmrzla po cestě a další chuťovky co si nevěsta vyžírá ve svůj den. Když jsem se probudila, zapomněla jsem, že se vdávám. Když jsem viděla Páju jak všude pobíhá, řikám si, "co je do prdele, zas je jak plašan", kouknu se na jeho oblek a docvakne mi to. V tu chvíli se dostavila silná žaludeční neuroza a pocit, že nic nestihnu. Nakonec jsem se šla namalovat abych vypadala aspoň trošku jako člověk, vyprdla jsem se i na horní linky, prostě jsem to na sebe nakydala, ale když si vezmu, kolik makeupu jsem si nakoupila na svuj svatební den a použila z toho tři věci, chtělo se mi fakt brečet.
Nakonec jsem se šla obléct do svým "muffinových" šatů a když jsem se protloukala po dvoře směrem k nám domu, byla mi celkem kosa. Si řikam, ty pičo to jako vůbec. Takže bílé balerínky na léto jsem zavrhla rovnou, navíc i proto, že jsem si musela držet šaty co byly delší než já. Nacpala jsem si do vlasů čelenku co jsem si na svatbu koupila.. No..nebyla vidět a tak vyhrála korunka do vlasů. Musim říct, že s mojema proporcema jsem spíš vypadala jako nateklej muffin s korunkou. Boty jsem vyřešila jak nejhůř jsem mohla, ponožky a zimní boty ze sinsay na podpatku. Ano byla jsem vyšší nez Pája. Ale to jsem o trošku i normálně. A tak jsem z nervů, v šatech a botech dřepěla na gauči a zapálila si z těch nervů.
V tu chvilku vrazila babi která mě vezla na svatbu do pokoje a hnala nás, že už jedem. Pája jel našim autem a já jako správnej muffin jsem si zalezla dozadu do auta naší babi. Dorazilo se před budovu s obřadní síní a naší babi nenapadlo nic lepšího než at si vezmu ty šaty do ruky a mažu do dvěří - jasně že boty svítily na dálku i s ponožkama. Musela jsem být fakt neodolatelná. Tak a teď jsem jak blbec stála mezi dveřma, napůl venku a vzhledem k tomu, že to bylo u křižovatky, měl na mě výhled každej co jel okolo. Vypadala jsem jak zoufalka, který zdrhnul chlap ještě před svatbou. Nejdřív si to přisrala naše babi a pak jsme tam u schodů společně stály jak trubky a nejmíň deset minut se nic nedělo, čekalo se na druhou stranu famílie, kterou musel Pája nahánět až někde v prdeli, já chytla ještě větší neurozu a řikala jsem si, co to zas řídí za debila. Nespletla jsem se. Pak pro ně Pája šel, to už jim ale trvalo dobrejch 15 minut a když jsem se koukla ven a viděla jsem, že se jeho babka PŘEVLÍKÁ V AUTĚ, byla jsem už zralá na infarkt.
Když se zbytek rodiny uráčil přisrat dovnitř, nasrala jsem se a hnala jsem po schodech k síni, že mi nestačila ani babi chytat vlečku. Kecla jsem si nahoře na sedačku a čekala co bude. Paní matrikářka nás přivítala a hned jsem si připadala jako debil, protože se mě zeptala, kdo mě povede. Asi vám už došlo, že tam semnou z rodiny byla jen moje babi. Takže jsem jen ukázala na Páju. Svědkové měly jít už do síně si sednout, zbytek hostů taky, když Pájova babka neměla opět nic jinýho na práci než hrabat dárky pro Páju v kabelce a zdržovat. To už jsem ten infarkt i prodělala. Nutno poznamenat, že já a jeho babka sme válčily tou dobou, byla jsem totiž nařčena z toho, že z Pavla vysávám peníze a jsem děsná mrcha co se hned musela vdávat. Kvuli tomu jsem tu svatbu chtěla i zrušit, ale pak jsem si řekla, že přesně o to šlo a neudělala jsem to.
Když se každej KONEČNĚ nasral do místnosti, šly jsme my s Pájou ke stolečku a paní oddávající. To už jsem měla nervy v totální prdeli a u stolku jsem se lehonce klátila ze strany na stranu. Vše proběhlo během pěti minut, kdy nás paní matrikářka představila paní oddávající, vyměnily sme si prstýnky, daly si hudlana, podepsaly se a pak byla pronesena věta "A nyní vás prohlašuji za manželé". To mě zase předjela moje nevymáchaná huba a vyjelo mi "To jako už jo" ... a radši jsem se při přípitku zachovala jako správná násoska a šampáňo vyžunkla okamžitě na ex. Potom se rodiny rozutekly, konkrétně moje babi frčela domů a Pája se zbytkem smečky šel k nim k jejich autu. A já jsem si to srala k naší "popelnici" jak jsem s oblibou říkala feldě, páč superba sme nabořily půl roku předtím. Tak si tam tak stojim v těch šatech, lidi na mě koukaj jak na zjevení (asi nevědi, že kdo vidí nevěstu má štěstí, i když bych tomu moc nevěřila, vidět mě,byla spíš pohroma). Pak přispěchal můj manžílek a jelo se domů. Tam se zjistilo, že vlastně nemáme ani nakoupíno a ani vodu nemáme, takže svůj svatební den jsem strávila v tescu a jiných krámech. Večer už jsem sotva pletla nohama a ani jsem nevyužila svojí novou sexy košilku páč jsem vytuhla už snad v devět večer.
Ale aby nebylo vše negativní ... byla jsem šťastná .. uvědomila jsem si, jak úžasnýho mam chlapa, kterej se stará, obejme mě, když to potřebuju, je tu vždycky pro mě i když by mě někdy nejradši něčim majznul po palici a vždycky mě prostě podrží. Na rozdíl od všech těch tragédů před ním.
Takže bych to ukončila vlastně šťastným koncem, i když to začalo naprostou pohromou, kdy jsem si myslela, že muj život skončil a myslela jsem si, že lepšího nepotkám. Potkala a je to rok co jsme svoji a já nelituju ani jedné minuty s ním. =)