Nekonečný příběh 3. část
2. Kapitola Fuj, když si vzpomenu o čem se mi zdálo ... Normálně jsem lítala s někým na hřbitově, ale nebyl to normální hřbitov, byl takovej.. mystickej...s někým sme se snažily dostat dovnitř do kostela, vůbec nevím co to mělo znamenat ,ani s kým jsem běžela. Divný bylo,že ten hřbitov nebyl vubec strašidelnej, ale takovej...hezkej..
Plnej neonovejch světýlek, byl tam i nějakej zářivej kočár a všude kolem duše.. Zaběhli jsme do těch katakomb a pak jsem vylítla do sedu. Když jsem si uvědomila že se mi zdálo o duchách, šel mi mráz po zádech. Říká se, že o kom se ti zdá, ten je s tebou... No.. Tak to by bylo hezký teda. Byla jsem ráda,že se mi na chvilku povedlo usnout. Posledních půl roku trpím nespavostí. Někdy neusnu třeba tři dny.. Před rokem se mi dokonce stalo, že jsem neusnula celej týden a to jsem myslela, že to je muj konec. Byla jsem totálně bez energie, byla jsem ráda,když jsem byla schopná vstát z postele, nepomohl ani prášek na spaní, měla jsem mikrospánek,ale naplno jsem neusnula.. Podívám se na kluka který vedle mě leží. Ten pohled se mi dokonale zhnusí. Copak tohle je ten člověk za kterýho bych dala život?
Celej večer se ke mně choval dost odporně, byl zlej, nepříjemnej.. Většinou když u mě spal, usínali jsme v náručí, ale dneškem co jsem u něj se změnila většina věcí. Já jsem ležela nalepená na zdi a on na druhym konci .. jestli mezi námi byla metr mezera, bylo to málo. Už zase mam v hlavě brouka, kterej jenom vrtá a vrtá. Po tom snu mám hrozný strach, ale nějak se neodvažuju ho budit. To radši budu bez hybně ležet a ze všech sil se snažit znovu usnout. Moc jsem si nepomohla, sen pokračoval a zdálo se mi o mrtvé holčičce. Když se ráno probudíme, jenom na mě broukne "brý ráno" .. "Jo dobrý" odpovím , ale v duchu si říkám, hm jak pro koho ty vole.
Obleču se co nejrychlejc mi to jde a švihám ke vratům a čekám až se uráčí mě pustit ven. Dobelhá se a když odemkne, vypadne z něj jen "tak se měj" a daruje mi takovej pohled že mam sto chutí ho plesknout mokrým hadrem přez xicht. Vylítnu jako by mi hořelo za zadkem a švihám na vlakáč. Nestihnu se tam doplazit dřív než kolem mě projede, nechci aby viděl to jak brečím. A tak jen skloním hlavu a doufám že mě ignoroval stejně jako vždycky. Vlastně nevím co jsem čekala. Je to tak 14 dní co mi vlepil větu "do prdele za co bych tě měl milovat?!" a kvůli čemu?
Jen protože jsem se asi po měsíci opila,protože toho na mě už bylo trošku moc a každej jednou potřebuje vypnout mozek. Vlastně si ani nepamatuju co přesně moc se dělo.. vím jen, že jse nebyla schopná dojít snad ani k oknu a telefonovala jsem s kámošem. A tak volám a volám a najednou mluvim s Ondrou .. Ani nevím jak se to stalo.. Už jen vím, že mi vyčetl, že nedokážu bejt bez chlastu, což je blbost, pak že pro mě přijel a že já si v klidu telefonuju. Bodejď by ne když sem neměla ani ponětí co je to sklenička.. Pak už si pamatuju jen že jsem vyžahla ještě zbytek absinta co tu byl a že jsem najednou měla celou ruku a nohu od krve. Udělala jsem si na ruce asi sedm hlubokejch řeznejch ran, aniž bych si to uvědomila. Když jsem se ráno probrala, první čeho jsem si všimla byla ta ruka. Zavázaná pevně obvazem aby nekrvácela. Když jsem si to sundala, myslela jsem že omdlím. Tohle jsem si ještě nikdy neudělala a nemohla jsem si zaboha vzpomenout co se proboha stalo. Pročetla jsem si smsky a bylo mi hned všechno jasný.. Ondra...
Pořád dokola jsem slyšela jen jak mi říká za co by mě měl milovat. Málem jsem se z toho zbláznila. Šla jsem si převázat ruku a vyčistit rány. Nešlo mi do hlavy proč tak hluboký.. naštěstí mě nenapadlo to udělat na spodní straně ruky ale na hřbetu. Měla jsem s tím problémy už na základce, tam to všechno začalo... šikana, třída mě nebrala, nikdo mě tam neměl rád a už jsem se vezla. Život je někdy krutá drasťárna, kor na základce. Doplazim se na zastávku a rozhlížím se po místě který jsem vždycky milovala.. Když jsme se pohádali, vždycky jsem utekla sem. I v noci když pršelo. Jen jsem sledovala vlaky a počítala kolik jich kolem mě projede. Seděla jsem tam i hodinu.. nechtělo se mi vracet zpět. Jen jsem vždycky přemýšlela ,kam vlastně patřím..kde mám domov. Nic se tu nezměnilo.. jen to že teď je léto a předtím, byl všude sníh.. krásnej, čistej bílej sníh.
Plácnu sebou na lavičku a tupě civím na kolejiště. Jsem hrozně vyčerpaná, jestli jsem spala 4 hodiny, tak je to opravdu moc. Kdybych nebyla tak unavená, vím kam bych hned jela. Za svojí nejlepší kamarádkou Evou. Utíkám za ní vždycky. Jsem s ní nejradši. Můžu jí všechno říct a vím,že ona je jediná kdo mi rozumí. Máme hodně podobný osudy.
Jezdim za ní moc ráda, má dvouletou holčičku Natálku a to je hrozný zvíře. Nejdřív se stydí a potom začne zlobit jako kdyby se roztrhl pytel s čertama. Když dosviští vláček, nastoupím a vyberu si svoje oblíbené místo u okna. Strčím si sluchátka do ucha a jsem hned v jiném světě. Hned vytahuju mobil a všechno poreferuju Evče. Tak nějak cítím,že je to naposledy, co odsud jedu vlakem.. a co vlakem.. naposledy co jsem tu vůbec byla. Miluju to tady ale už mě sem nic netáhne. Dokonce už ani láska k němu. Nikdy nepochopím co mají kluci z toho, že po rozchodu udržujou holku v naději, chovaj se k ní jako ke kusu hadru pak se s ní jen vyspěj a další den jsou zas zlí. Už ani nemám chuť na to se mu ozývat i když hrozně chci vědět důvod toho proč byl takhle odporně hnusnej.. Po hodině a půl se konečně dohrabu domů, jsem šťastná když vidím svojí postýlku. Zalezu si do měkkých peřinek,přitulím se k velkému plyšovému psíkovi a v minutě usnu,přestože je už 9 ráno.