Nekonečný příběh 5. kapitola
5. Kapitola
Mam sevřenej žaludek, když si vzpomenu na to jak mi bylo..co všechno jsem snášela dennodenně, jen protože jsem pořád doufala, že všechno bude zase fajn. Vždycky jsem si myslela, že jsem pro něj na prvním místě. Vlastně jsem mu ani nikdy neřekla svoje pocity jaký mám, nemluvila jsem s ním o tom. Vždycky jsem se akorát nafoukla a nemluvila. Dneska nevím jak jsem taková mohla být. Den před rozchodem jsem si zajela k babičce pro svojí fenku Barunku. Je to pražský krysařík s hnědou srstí a kouzelnýma očkama.
Pokaždé,když mě vidí, skáče jak divá. Byla jsem ráda, že s ní zase můžu trávit čas, kvůli Ondrovi jsem na ní kašlala, věnovala jsem se věčně jen jemu. Pozorovala jsem jí,když usnula na posteli, na velkém plyšovém psovi, kterého jsem od něj tenkrát dostala. Jeli jsme na chapulu a v Děčíně v tescu mi ho jen tak vzal ... Ale zpět k Barunce. Když tam na něm tak ležela, říkala jsem si, že přece jen je tu někdo, kdo mě miluje. Někdo pro koho znamenám hodně a je vděčný za každou chvilinku semnou ... Večer mi zazvonil telefon. Ondra.. Měl jet na offroad závody..
Ale nakonec se nejelo a že prý jede s kámošema na chatu a jestli jedu s nima. Měla jsem v tu chvíli teplotu a nebylo mi dobře. Dalo mi to hodně velký rozhodování, ale když jsem se podívala na Báru,která byla hned v pozoru, řekla jsem si, že už je konec s tím,že jí odkopnu kvuli němu. Tak jsem mu oznámila,že nejedu ... Už ani nevím proč ,ale zhádali jsme se jako psi. Vyčetl mi uplně všechno co jsem dělala i nedělala.. Strašně mě to zamrzelo, došla mi slova a vypnula jsem mu hovor. Lehla jsem si k Báře a moje slzy jí máčely kožíšek o sto šest.. Ani se nehnula..
Už od malinka semnou byla,když mi bylo nejhůř a teď byla přesně ta chvíle. Je konec. Se vším... Když se mi povedlo nějak se sebrat, otevřela jsem si láhev s melounovou vodkou a dala jsem si skleničku. Měla jsem sto chutí to vyžahnout celý. V kuchyni jsem si klekla ke kleci, ve které měl svoje bydlení osmák. Jmenoval se po Ondrovi , ale říkala jsem mu Mrňous. Podíval se na mě těma jeho malejma korálkama a začal hvízdat. Vždycky si tak pískal, když jsem se objevila.. Byl zvyklej,že jsem ho vždycky pustila z klece a on mohl běhat po bytě. Ale od té doby co jsme se rozešli, jsem ho moc nepouštěla.. Byl věčně zavřenej. Neměla jsem na nic náladu, nestýkala jsem se s nikým, jen jsem ležela v posteli.
Mrňousek, ale vyžadoval pozornost a volnost, kterou sem mu v tu chvíli,ani nevím proč , nemohla dát. A tak hlodal klec... Pořád na ní dřel. Čas plynul a s Ondrou jsme se začali znovu stýkat.. Bylo to pro mě horoucí peklo,ale potřebovala jsem ho vidět, obejmout ho, být s ním, cítit vůni jeho kůže.. Bylo to strašně těžký. Když naši nebyli doma, přespával u mě. A tak to šlo celý měsíc.. Občas přijel, vyspali sme se spolu a zase jel do práce. Byla jsem vděčná za každou sekundu s ním. Tak moc mi chyběl.. První měsíc byl nejhorší. Už jsem vážně myslela, že se zabiju, nebo něco udělám. Práškama na spaní a antidepresivama jsem se udržovala ve spánku, pak jsem šla do práce, přišla jsem z práce a šla jsem znovu spát. Ani moje rodiče nevěděli co semnou. Vyhýbala jsem se všemu živému. Začala jsem pěstovat bylinky , papriky, rajčata, jahůdky... Dělala jsem všechno možný, jen abych zapomněla. Jenže ono to pořád nešlo. Pár dní po rozchodu jsem se sešla s kámošem ze základky.. s Lukášem. Šli sme do hospody a kecali sme.. Jenže jak se pilo, přisedl si k nám jeho kámoš a začal nás dávat dohromady. Měla jsem dost upito a vlastně mi to bylo všechno jedno. S Lukášem sme se tak nějak vrátili k sobě, ale den po vystřízlivění jsem přemýšlela jestli jsem neudělala velikou chybu..