Nekonečný příběh část. 2
1. Kapitola
Někdy jsou chvíle kdy si říkám že bych tu radši nebyla. Prožívat pořád to samé dokola, věčně se s někým hádat, přijít o práci, začínat všude od znova.. Už mě to nebaví. Celkově si říkám že by snad bylo i líp těm co jsou kolem mě. Jen tak si v tiché noci na zastávce a čekám na autobus. Dívám se na nebe a na tvář mi padají lehce chladivé kapky deště a hlavou se mi honí milion věcí. Většinou jsou to jen samé otázky. Proč se všechno stalo, proč to tak je a proč to nejde jinak.
V životě jsem si nemyslela, že mě rozchod položí takhle na lopatky.. Jsou to už přece tři měsíce a já stále nemůžu zapomenout. Napadá mě otázka, kolik lidí si kvůli tomuhle stavu ve kterém jsem já vzalo život. Nedivím se jim. To radši snad snesu bolest zubů a celého těla než psychickou bolest... Připadám si jako by mi někdo vytrhl srdce z těla ven a zahodil ho.. jen tak sprostě ho pohodil do kaluže a ještě na něj hnusně šlápnul a flusnul na něj. Koho by to nebolelo? Vždycky jsem věřila na velkou lásku. Zamilovala jsem se takovým způsobem, že jsem pro něj doslova žila. První měsíc po rozchodu byl nejkrutější..
Už jsem myslela, že vážně ukončím tenhle život plný trápení. Když jsem čekala na metro, tak nějak sama jsem se přibližovala ke kraji a v poslední chvíli jsem si uvědomila co dělám.. Když kolem mě blízko projelo auto, napadlo mě najednou před něj skočit. Jako by mě něco táhlo... a ze druhé strany by mě to stáhlo zpět... Do toho ještě slyším malou holčičku která na mě něco žvatlá,ale když se otočím, nikdo tam prostě není.. Jsem blázen? Ne.... Ale o tom až jindy. Přestanu pozorovat nebe a nastoupím do autobusu. Plácnu sebou na zadní sedačky.. Vždycky tam sedívám.. Mám tam pocit soukromí, sice blbost,ale stejně.. Zapnu mp3 a začne mi hrát Hero od Skillet.. tu písničku miluju a taky mi vždycky vžene do hlavy vzpomínky. Hezký i špatný.
Za ty špatný jsem mnohem radši, při těch hezkejch se mi ježí srst a bodá mě u srdce. Když si vezmu,že dneska je to třetí měsíc.. plnej bolesti,zklamání, radosti, trápení a stavů při kterých se na vás žene nějaký skřítek a vy jste v pohádkovém lese... No hroznej haluz prostě. Proč jednoduše nedokážu zapomenout? Proč nemužu najít jinýho kluka? Nebo spíš,proč je od sebe odháním? Proč jinýho nechci i přes to hnusný chování které mi při poslední schůzce věnoval? Někdy jsou chvíle kdy bych se odstřelila za svoje vlastní myšlení. Nikdy se na něj nedokážu zlobit dlouho. Vlastně se na něj nedokážu zlobit vůbec. Asi bych potřebovala vymejt mozek,ale důkladně. Dělala jsem pro něj první poslední a vrátilo se mi to... bohužel jinak než bych si sama přála. Autobus drncá a mě se pomalu klíží oči a mysl se oddává do té nejkrásnější říše co znám..