„Za poslechu tracků projíždím naše společný fotky"
vzpomínám na chvilky strávené s tebou a na rtech cítím tvoje polibky, na svém těle tvoje doteky a už z toho šílím. Tak moc mi chybíš, tolik bych tě chtěla obejmout, přitisknout se k tobě a zase slyšet tlukot tvého srdce. Chtěla bych ti toho hrozně moc říct, ale když jsi u mě, jen mlčím, protože vím, že o to nestojíš.
Čas letí jako splašenej kůň, pomalu si ani neuvědomuju, že je to už tak moc dlouho co jsi mi řekl „lásko miluju tě“. Pořád mi chybíš a já už nechci být sama, nechci být s jiným, ty jsi pro mě jedinej. “ Text smsky zase smažu a dál jsem zabraná do vzpomínek, o kterých bych si ještě před rokem nemyslela,že budou jen vzpomínkami.
Horké slzy mi tečou po tváři a pálí mě až na srdci. Podívám se na odraz v zrcadle a vůbec se nepoznávám. Kam mi zmizel úsměv a jiskra v očích.. V ničem se už nevyznám, ve všem se jen plácám, je mi smutno. Napsala jsem mu už milion dopisů a nedala jsem mu ani jeden. Vím,že by to k ničemu nevedlo.
Nikdo z mého okolí chápe,proč chci někoho, kdo nechce mě. Já vím.. Jenže, žít bez někoho, koho milujete srdcem i duší je jako kdyby jste ztratily sami sebe.. Jako kdyby vás opustila radost i veškerá energie. Ta bolest kterou už několik měsíců cítím je neúnosná, táhne mě k zemi a já jen cítím jak se nemůžu zvedat, nejde to. Když jsem uprostřed toho krutýho vesmíru, zvoní mi telefon. Při pohledu na display je mi trošku líp,ale i hůř.
Zvednu to, a když slyším jeho hlas, slzy se mi roztečou ještě víc.Hrozně bych si přála být s ním, třeba jen na chviličku.. Vidět ho .. Mluvíme spolu sotva jednu minutu a skoro nevnímám kdy hovor ukončí. Jen sedím a mlčky zírám na klávesnici. Myslela jsem, že těmhle tíživejm stavům už dávno odzvonilo.. Jenže ono ne