Kypr 1 . kapitola
Aje to tady! Zase vypojily proud! Vybuchnul nějakej muniční sklad a zasáhlo to trafo na elektriku a jede to jenom na padesát procent nebo co, tak vypojují elektřinu na nejméně dvě až čtyři hodiny denně. Zrovna když jsem s mamkou na dvouměsíční dovolené na Kypru na Larnace. Celkově dost si to tu užívám a to se mi sem ze začátku nechtělo. Ted jsem si na zdejší prostředí zvykla snad až moc. Každé ráno se probouzet kolem poledne, udělat si kdykoli frapé a jít si sednout na balkon kde si mužu kouřit o stošest a číst si klidně až do večera. Jenže až se vrátíme domu , zas taková pohoda to nebude. Válim se na posteli a sleduju plyšového slona kterého jsem dostala minulý rok od svého ex a v hlavě mi šrotuje jen jedno..Nechám ho tu pro hafany, stejně mi už k ničemu není a jen mi vyvolává vzpomínky který bych tu nejradši nechala i snim. Mamča leží vedle mě a odpočívá po aerobicku. Lítala po celym bytě se smetákem a mopem. Nadšenec jeden a ted si čte svoje hárlekýnky. Vyměnujou si je s tetou. Vždycky když přijde, přinese jí novou a mamka jede jak fretka. Občas je tu dost velká nuda. Ale dneska nuda nebude, jede se na křtiny. Né že by se tam chtělo cupitat jak blbec v šatech a botech na vysokejch podpatkách, ale abych nedělala ostudu, tak jsem se přemluvila že bych jednou mohla udělat vyjímku. Jen co jsme vylezly z auta tak jsem toho hned litovala. Nechápu lidi co v tom lítaji každej den. Například moje sestřenka. Mája pracuje na letišti, takže musí mít uniformu a k ní ty škrpály vysoký. Na rozdíl odemně v tom chodit umí perfektně. Ten kostel je sice blízko,ale já mam pocit že každou chvilku začnu řvát a pudu bosa. Levá bota se mi pořád vyzouvá a jdou mi křeče do prstů. Když se konečně doplazim do kostela celá zpocená a ukňouraná, přijde k nám nějaká malá holčička a nabízí nám z růžového hedvábného sáčku náramek. Přitočim se k sestřence „Jak se řekne děkuju?“ ,,Efcharisto“ odpoví mi, a než stačim prckovi poděkovat, zmizí někde mezi lidmi. Chlapům všem dávají ozdobné mašličky. Zaplujem do řady sedaček a pozorujeme dění. Já samozdřejmě s fotákem v ruce. Bez něho nikdy a nikam nejdu, co kdybych narazila na něco co by potřebovalo blejsknut. Focení patří k mím největším koníčkům a celkem se i začínám zlepšovat. Hlavně v úpravách a tak dále. Křtiny probíhají podobně jako u nás, jen si na nich dávají mnohem více záležet. Když odcházíme z kostela, pořád hledam tu známou hrobku svatého Lazara. Teta mi musí říct kde ji najdu, jinak bych nepřišla na to že to je ten vchod se schody dolu naproti kterému stojím. Doufám že se sem ještě někdy půjdem podívat, tohle si nesmím nechat ujít. Pak se motáme před kostelem a fotíme se s tetou, Májou a dokonce i s mamkou. Po návratu k tetě sedíme a čekáme až padne sedmá hodina. Koukáme na filmy, protože se snad ani nic jiného dělat nedá. Čeká nás totiž ještě večeře. Dodatek křtin. Mája zavelí, že se jede k Eleně. Naší rodinný kamrádce. Znám ji už osm let, je to skvělá holka. Když k ní dorazíme, otevře nám její sestra Christina. Taky sympatická holka, napadne mě. Když se Elena přihrká ze zadního pokoje, zdraví se se všema a když se dostane kemně tak obejmem jedna druhou. Tu holku mam fakt moc ráda. Beru jí jako svojí sestřičku. Rozhlížim se v jejím bytě a mam pocit že jsem vlezla do nějakého ateliéru kde se točí nějaký film v luxusním bytě. Jsem docela v šoku. Ten byt je doslova nádhernej. Teta si všimne mého výrazu který asi moc inteligentní nebude páč tu stojim s pusou dokořán a zírám na všecky strany. ,,To Eleně dovezl její tatínek z Austrálie“ řekne mi a já jí jen tiše závidím. To už ale k nám přijde maminka Christiny a Eleny tak se s ní zdravíme. Když se všichni přesuneme na balkon tak čučim ještě víc. Výhled kterej znám jen z filmů. Hned vytáhnu foták a fotim jak šílená. Mamka s tetou si seděj na ratanovém nábytku a vychutnávají si další denní dávku kouře a povídají si o tátovi. Ani to nějak moc nevnímám, ted jsem zabraná něčím jiným. Když se všichni připravý, mužeme konečně jít. Jedem docela dlouhou dobu a když dorazíme k restauraci u moře, v hale se kochám výtěznými poháry. Je jich tu víc jak sto. Uznale protáhnu obličej. Nemám ale moc čas se rozhlížet. Jdeme gratulovat manželům, kterým patří křtící holčička. ,,Nasas zisi“ popřeju všem v řadě a jdu dál za sestřenkou. Když vidim obrovský švédský stůl plný toho jídla, nevím co bych si dala dřív. Vezmem si talíř a jdeme od začátku. Když tak koukám na všechno co tam je, beru si z každého talíře. Ještě nejsem ani v polovině a na ten malej talíř se mi už nic nevejde. Tak to cpu do komínků. Jen jak to snim. Řikám si že už dost, ale to bysme ovšem nesměly přijít k mísám s masem. Zrovna to jídlo co mi tak hrozně chutná. Nevim k čemu mi tam je opečenej lilek. Mozek mi šrotuje nad tim že bych to vrátila ovšem to se už nedá. Tak štípnu tetu že se mi tam to maso už nevejde. Společnýma silama tam natlačíme všechno co jde a já si kuličky masa musim palcem přidržovat jelikož bych měla další trapas na světě. Stačí že mi na ten taůíř všichni koukaj. Asi jim připadám jak Otesánek. Přitom nesnim ani polovinu z toho co jsem si nabrala. Jdeme ke stolu s naším číslem. Je sice až v zadu ae máme odtatud skvělý výhled jak na terasu tak na veškeré stoly před námi i vedle. Stůl je krásně vyzdobený do růžova. Celkově to tu vypadá jako na filmových večerních akcích kde se schází samé bohaté rodiny. Hořce se pousměju když vidím všechny ty lidi kolem mě. Všichni tady jsou kamarádští a smějí se jak jen to jde. Za to v Praze sou všichni vulgární a neslušný. Nedá se to vůbec srovnávat. Kypřani mě okamžitě přijmuli mezi sebe ale když někam s někym jdu v Praze, sedim tam jak pecka protože se semnou nikdo nemíní bavit a když se snažim zapojit, nikdo si mě nevšímá. Vždycky byl muj sen bydlet tady. Po rozchodu s Martinem jsem si nepřála nic jiného než vypadnout někam milion kilometrů od něho. Je to víc jak půl roku co sme se rozešli ale pořád to malinko bolí. Za tu dobu co jsme tady se mi podařilo zapomenout uplně jen vzpomínky zůstávají. Bohužel ty špatný. Od tý doby co mám Jirku zvládám všechno v podstatě mnohem líp. Jen si nezaslouží jak se k němu občas chovám. Proberu se ze snění a dlabu jako o život. V polovině už ovšem nemužu a musím si vzít apis na bolesti břicha. Jinak bych asi praskla. Nebaví mě tu sedět, tak se zvedu a jdu si nafotit terasu venku. Je to plac plný bílého písku, bílých židlí a deštníků z rákosí a pestele s nebesy. Bílé kožené sedačky a sedací pytle. Je to tu osvětlené velkými bílými lampiony které dodávají romantickou atmosféru. Kolem všude je moře. Je to krása, sedět večer u moře a poslouchat to šumění. Sedíme s tetou, mamčou a Elenou venku a cucáme šampáňo. To zase budu vyvádět. Snad radši ani nebudu přemejšleet nad tim co jsme vlastně dělala. Když sme s Elenou byly dostatečně nacamraný, berem všechno co nám přijde pod ruku. Elena na mě at vezmu skleničky. Fajn, ani mi to v tom stavu nevadilo. Ale z jedný strany mi máma řikala „Kristýno polož to a nedělej odtudu!“ a z druhý strany teta „Tak jí nech ať si je vezme, co s tim budou dělat.“ Po chvilce rozhodování skleničky naskládám do tašky a k nim i malinkatý skleněný mističky na svícny. Bere si to tu každej, tak proč bych nemohla taky.Teta nám vypráví o Eleninym poslednim chlastacim zážitku. Jsem mrtvá smíchy protože představa jak El zakopne o jedinej šutr na pláži, padne přez něj xichtem a šaty se jí vyhrnou až ke krku a celej zadek jí kouká a jí to vůbec nevadí mě dostává. Ta holka je hrozný éro na to že jí bylo třicet. Když padne jedenáctá hodina, jede se domu. Padnu do postele jak zbitej pes, ale spát se mi vůbec nechce.