Kypr 2. kapitola
Sedim na posteli a vymýšlím návrh na tetování které jsme si s Partikem naplánovali. Jsme totiž jako dvojčata. Kdyby byl sirotek, myslela bych si že je to muj dávno mrtvej bráška. I když Patrika jako bráchu beru. Rozumíme si, jen mě štve s tim jeho stylem SKS života. Pořád se s někym pere. Hlavně se sparťanama. Nějak nejsem moudrá z toho co mam nakreslit vlastně, byli jsme domluvený že ho nakreslíme spolu, jenže jsme se jaksi nestihly sejít protože den odletu se krutopřísně blížil. Následující dny jsou celkem o ničem. Brouzdám si po youtube a čekám až přijede teta se sestřenkou. Měly tady být už před hodinou. Opravdu mam hroznou náladu někam jet. Kdo ví jestli se vubec někam pojede,protože v naší rodině to funguje tak, že pro nás přijedou o několik hodin dýl a nebo zavolaj o 2 hodiny dřív, že za půl hodiny jsou tady. Za to bych zabíjela. Budou pomalu čtyři hodiny a furt se nic neděje. Kdyby aspon napsaly. Asi jim utekly písmenka, pomyslim si a dál se v tom neštourám protože narazim na svojí oblíbenou písničku od Sharon Den Adel, členky skupiny Within Temptation. Nejenom že tu skupinu přímo miluju ale pomáhaji mi v kryzových situacích. Například když se s někym rozejdem to mi v uších pořád běhá Somewhere.. Áá zvonek. Teta vpadne do dveří a vypadá jako by ji honilo stádo zplašených volů. „Tam je hroznej blázinec“. Zvednu zadek a jdu si připravit aby se nemuselo zase čekat na mě. Nakonec to ale nejsem já na koho se čeká,ale je to mamka která si musí ještě odskočit. Přeběhnu ještě rychle k ztrcadlu a to stvoření co na mě tak tupě zírá bych nejradši neznala. Rychle pročísnu dlouhé hnědé vlasy a zkontroluju výrazně zelené oči nalíčené tenkou linkou a výrazným přibarvením řas. Stejnak mi to vydrží zase než vlezu do auta,pomyslím si. A taky že jo. Jen co vlezu do výtahu a z výtahu ven. Venku je zase hrozně veliký dusno.Nevim jak dlouho jedem ale z tý klimošky mi začíná být šoufl. Když konečně zastavíme, není to na místě ale na nějakém odpočívadle s menším krámkem. Mája se jde zeptat na cestu. „Dřív to tu bylo přehledný, jedna dvě odbočky ale od té doby co tu udělaly okruháče a nadjezdy je to nepřehnedný“ říká teta. „Kam že to vůbec jedeme?“ zeptám se ne zrovna v hodnou chvíli,protože mi nikdo neodpoví. Hmm tak asi nic. Za pět minut jsme díky bohu na místě. Celkem mi trvá mnež se dohrabu ven z auta, je totiž dost nízký a protože jsem zvyklá na tátův džíp, když vylejzám, vypadám jak kdyby mě něco převalovalo zpátky na sedačku. Teprve když vidim hromadu lidí u stánku a jídlem a suvenýrama, zrudnu. Nemohla jsem si vybrat lepší oblečení než šaty. Když jsem se z auta tak bezmocně hrabala, měla jsem roztažený nohy. Teď už konečně chápu kde jsme. V římskym historickym městečku. Moc si ale výlet neužívám. Prosivištim kolem lidí kterou tvoří z větší části nějaký kluci a starší ženský se svejma manželama. Paničky mě sjedou očima a udělaj takovej škleb, že bych jim s chutí jednu natáhla. Škodolibě se na ně usměju. Jestli jim na mě vadí ty krátký šaty ve kterých je mi pomalu všechno vidět je to jejich věc. Pak už se procházíme mezi rozpadlejma zděma. Ale stojí to tu za to. Ovšem do tý doby než mě nezačne hlava bolet ještě víc. Když celý to skalnatý údolí prolezem mam hlavu jak škopek. Pak už ani nemám na nic náladu. Jedem se ještě podivat na kolossi castle,na zdejší hrad, mam pocit že budu mít infarkt když vidim ty točivý schody. Trvá nám to než se vyhrabem nahoru. Ale uplně nahoru se rozhodnem jít jen já, Mája a Louiza. Mamka s tetkou se radši plácaj dole. Stojí to za to protože je tam krásně. Ale když jdem dolu tak už mi tak vesele není. Úzké točivé schody jsou jak past na sebevrahy. Když se všichni doplácáme uplně dolu, nohy se mi klepou jak ratlikovi v zimě. Všem jsem pro smích ale nejvíc se mi tlemí mamka. Každou chvíli mam pocit že bude potřebovat pemprsku protože takhle se smát jsem jí ještě neviděla. Cesta ubíhá docela rychle. Zastavíme v Limasolu u vozejku s kukuřicí. Jeho majiteli se to samozdřejmě nelíbí protože kukuřice není vidět celá. Hned Máju zprcá za to že mu tam stojí. Hlavně že si postavil tu kraksnu na místě který je vyhrazený pro auta. Tak sme si popojeli. Mája se s nim nebaví, nejhorší je totiž srážka s blbcem. O co mu šlo? Ptám se jako kdybych spadla z marzu. Mamka se na mě podivá a nenapadne jí nic jinýho než říct „No nebyla vidět kukuřice tak měl problém“ a všichni jdem do kolen.Moje maminka když něco prohlásí tak to stojí za to. Ještě když to řekne tim svým hlasem. „No doufám že zase narazíme na nějakýho kukuříčáka,podivej se jak tam dřepí trotl“ prohlásí dodatečně.Chceme najít nějakou kavárnu jenže když do ní vlezem, málem nám vypadnou oči z důlku. Frapé za 50euro. Hm tak to by mi ani nechutnalo. I ta želva ve tvaru popelníku stála o 2 eura míň! Začínám mít docela dost odřený stehna a pískám bolestí. Furt si cpu šaty mezi nohy a je i jedno že vypadám jak dement. Mája s Louiozou jdou pořád dál i přeztože tam je jasně vidět že kavárny a restaurace jsou na druhý straně. Už mě to naštve „Do prdele kam pořád dou, já už nedojdu ani zpátky k autu, dyt sami viději že tam nic neni“. Tak se otočíme a přejdem silnici. Kolem projede nějakej magor na motorce a něco na nás huláká. Nejspíš vysmeknul kompliment Máje. Louiza je schovaná zamnou a mě by si momentálně nikdo ani nevšimnul. Aspon né s vyžáží prasátka s růžovym makeupem. Majka i přezto že jí bude třicet je pořád moc krásná. Dělala modeling tak není čemu se divit. Vždycky si vedle ní připadám jako někdo uplně bezcennej. I když jsem s klukama nikdy neměla problém, jí nesahám ani po kotníky. No... neměla problém.. když pominu to že byli všichni kreténi, bylo to ok. Zalezem do první restauračky do vidíme. Asi padnu hlady. Naštosujem se tři na jednu lavičku. Jenže já jen tak napůl protože se na ní už nevejdu. Číšník mi přistaví stoleček a židli k našemu stolu. „Thank you“ poděkuju mu a pokusim se vykouzlit sladkej úsměv. „Paragalo“ usměje se na mě a odejde. Hned si začnu projíždět jídelní lístek. „No pochybuju že ti bude máma dávat 12 euro za jídlo“ ozve se teta. Celá nasraná zaklapnu desky a zapálim si. Samozdřejmě se nezapomeneme chytit s mámou. Jsem už na nervy z toho jak se pořád musim řídit podle ostatních. Chci už mít konečně svůj život ve kterým mi nikdo nebude řikat co mám a nemám dělat. Chuť na všechno mě přešla, dokonce i na to blbí kafe. Sedim tam jako když k nim nepatřim a když po tom co se mě asi pětrkát zeptaj co chci odseknu čim dál víc napruženě, nevšímaji si mě za což sem jim vděčná. Vytáhnu si knížku a pustim se do další kapitoly. Jenže to už se mi ta bolest v hlavě rozjede do migrény. Začnu mít ten tupej výraz a zvedá se mi brutálně žaludek. Pak už konečně odcházíme a máma nejspíš konečně vidí že mi je fakt zle protože mě k sobě přimáčkne a dá mi pusu na čelo. Sice jsou někdy chvíle kdy bych jí nejradši už něco řekla ale stejně jí mam hrozně ráda. Cestou objevim krámek s pohledama. Stáhnu mamču dovnitř a vybereme si hned patnáct pohledů. Jdeme ještě dál a je jasný že neodejdem jen tak bez ničeho. Nejdřív koukám po takový roztomilý kotvě na zeď s námořnickým stylem a pak objevim maják do kterýho se dává svíčka. Byl ve stejnym stylu jako ta kotva tak jsem si vybrala lucerničku. Byla taková, hezčí. Mamka si nabírá magnetky a já najdu ty blbosti na krk. Ale zaujme mě sluníčko s okem uprostřed. To oko je tu všude. Mají ho jako my kříž. Chrání proti uhranutí. Hned jsem si ho vzala a mamka ani neprotestovala. U pokladny objevíme panadol. Když se vysypeme ven, nacpu do sebe hned dva. Stejně nepomáhá. Pomalu se šouráme k autu. Musim mít otevřený okno jenže to dlouho nevydržim a zavírám ho. Nesnesu už ani světlo. Nacpu do sebe ještě další panadol a pokoušim se usnout. Nejde mi to ani náhodou protože je puštěná klimatizace. To nejhorší co muže být puštěný. Stavíme se ještě pro kebab. Doma padnu na postel a ani mi nevadí že mi Lee a Jully ,dva roztomilý yorkšírkové olizujou ksicht. Leeho mam tak nějak radši. Muže asi za to i to že ho znám už jako štěňátko. Andreas si ho minulej rok koupil když byly u nás. Scháněl ho po celý Praze a sehnaly ho až někde v čudu. Byl jak malej kudrnatej beránek. A ted je to přerostlej kudrnatej beránek. Vidět ho babička tak by jen vykulila oči. Začíná mi být nějak smutno. Vzpomenu si na track Nekonečný příběh od Jayk3M. „Když se podivám rok zpátky, vzpomínám na ty časy, na ty chvíle,vzpomínám na ty časy, na ty časy které jsme strávily spolu, první pohled a hned mířily nahoru. Pamatuješ, nezapomenu na věky, bylo to něco krásnýho jseš to prostě ty..“ Zavřu oči a vybaví se mi kluk se snědou pletí a čokoládobě hnědýma očima. „Vše co jsme si přály, vše nám vycházelo, byly jsme jako jedna duše jako jedno tělo. Ta maličká princeznička ten maličký princ. Stále sobě tak na blízku jako vlastní stín. My objevily jsme co je to slovo láska, znamenalo pro nás štěstí plná kráska. Měly jsme i horší chvíle které zvládaly statečně, vždycky sme tu byli a budeme pro sebe, milovali jsme se , nikdy na sebe nezapomeneme..“ Bodne mě u srdce. Proč se mi vybavil zrovna teď. Přece jsem o něm už nechtěla slyšet.. „nekonečný příběh ty dvě slova plné smutku, nekonečný příběh ty dvě slova plné pravdy, nekonečný příběh ty dvě slova plné skutků, nekonečný příběh to jsme já ty..“ Smutně koukám do stropu a vybavují se mi všechny detajly. Pořád cítím jeho doteky a polibky. V očích mě pálí jeho pohled a uši mi asi hvízdáním upadnou nad těma slovama co mi řikal. Do dneška nemužu pochopit proč se to všechno vlastně stalo. Nejvíc lituju toho že jsem si s nim vůbec něco začala. Ten rok chození byl sice krásnej ale taky plnej trápení