Ne vše je takové, jak se na první pohled zdá
A je to zase tady. Zase jen samé hádky. Sedím u ICQ a krvácí mi srdce když vidím zelenou kytičku jeho nicku online a přemýšlím jestli si na mě ještě vůbec vzpomene. Celý večer sedím jen u pc a koukám na filmy pro dívky ve kterých každá je nakonec šťastná s tím koho miluje.. a nebo ještě lépe..skončí to prostě šťastně. U nás je to jako Titanic. Ještě lepší než ve 3D. Začátek děsně nádhernej, ale všechna ta krása se postupně měnila v katastrofu. Ani nevím už jak to vše vzniklo,ale to co se děje teď by nevymyslely ani v nejšílenější telenovele.
Ďábel nosí pradu, dívčí parta, já jsem ty a ty si já, kouzelníci z Weverly, královna ročníku, program na ochranu princezen, rande s hvězdoum rande s celebritou, vánoční duch, ztroskotaná láska... šílené komedie plné lásky, no přesně to co vážně potřebuju, koukat jak se někdo cucá. Zatraceně už já sem fakt sebevrah. Když mi muj noťásek ohlásí že mi na ajsku přišla zpráva , nějak nemužu ani dejchat. Moje drahá polovička mi píše... No, jak by to mohlo dopadnout jinak, nejdřív hádky a pak takový klidný slovíčka.. Jsem magor já nebo on sakra?!Jsme spolu přez rok a 2 měsíce a mě to přijde jako by to bylo včera co jsme se daly dohromady a ted to má zkončit. Ne to nedovolím. Ráno je jako každé jiné … probudím se, civím tupě do stropu a znovu mi tečou slzy.
Obrátím se na druhej bok, zapnu notebook a kouknu na další filmík. Kolem třetí hodiny už mě to nebaví, mám HO plnou hlavu. Pořád držim v ruce mobil , zas ho dám pryč, a pořád dokola. Zalezu si do složky se všemi našemi fotografiemi...jsou jich doslova tisíce. Vzpomínám na všechny ty chvilky.. Každá měla svoje kouzlo... když jsme se šli do Harfy do Dino parku, nebo noc na Hrušáku … Vydrželi jsme toho hrozně moc. Když jsem odletěla na dva měsíce na Kypr..byl pořád tu čekal na mě až se mu vrátím.
Jel zamnou na letiště a i přez mojí nasranou náladu mě chytil, pořádně sevřel v náruči a do ucha mi zašeptal „miluji tě“. Jen k tý mojí náladě... Když jsme s mamkou čekali na kufry, všechny byli v pořádku. Najednou jsem viděla jak vyjíždí pytel s rozbitým kufrem a mejma růžovejma plavkama na vrchu. Docela komická chvilka. Přijde mi to jako kdyby to všechno najednou zmizelo... Od tý doby co jsem se vrátila se to zvrtalo. A ted je to jako kdyby nikdy žádná láska nebyla, ale v hloubi duše doufám že se stane nějakej zázrak a já a muj nejdražší k sobě cestu znovu najdeme.
Jsem už od včerejška u rodičů, ale když vidím jak mě tu táta vyloženě nechce, rozhodnu se jet domů. Sejdu schody a mamka se mě hned zeptá co si dám k večeři. Když jsem jí řekla že jedu domů, byla docela smutná. Zeptala se mě proč.. a když jsem jí řekla že nemužu být někde kde mě někdo nechce, odpověděla mi jen „Tím mu akorát potvrdíš tu jeho „pravdu“.“ Asi se půjdu projít ven, jinak mi ze všeho hrábne, navíc zapadá slunce tak se po několika letech znovu podívám na to ohnivé nebe v okolí kde jsem žila celý svůj život. Jak tak nad vším přemýšlím, zapoměla jsem na čas. Když se podívám na mobil, vidím na displeji obálku. Její obsah mě docela překvapí. „Ahoj lasko, jsi ještě u rodicu?“ Jediný co odepíšu je stručná odpověď. Obratem mi přijde další sms.. „A když ti nabidnu pomoc,prijmes ji?“ Zase odepíšu jen „podle toho jakou“.
Netvrvá to snad ani minutu a už mi odepíše „Ano nebo ne? :-)“ ...“Jo...“ zase sem děsně ukecaná dneska. Ani nemám na nic náladu a zas mě napadá že už to snad ani nemá cenu řešit protože tohle už je konec... „Tak bud za minutu před barakem“.... jej.... co na mě zase vybalí. Dobrá tedy, obrátím se na podpatku a mažu zpět domu. Když už jsem na rohu, vidím že jde taky. Radši koukám do země, mám strach z toho co bude. Ale když k sobě přijdeme, city mě přemůžou a hned ho obejmu a políbím. Celou dobu řešíme tu pomoc a když už se tak nějak vykoktám že teda tu pomoc přijmám, dá mi do ruky knížku s nápisem „BUĎTE ŠŤASTNÍ I V TĚŽKÝCH DOBÁCH“ . „Včera jsi mi říkala že přijmeš jakoukoliv pomoc, tak ti jí dávám“ docela mě tím zaskočí … Potom jdeme kousek dál po ulici a koukáme jeden druhému do očí. Povídáme si o všem co se stalo .. už ani nevím kdy mi naposledy řekl že ví že se snažim a že je na mě vidět že se měním a změnit svůj život chci. Vlastně... bylo to jako tenkrát na začátku když jsme se spolu jen smáli a byli šťastní. Jen já mám pořád pochybnosti když mi řekne že mě miluje. Nevím co si po těch dnech co uplynuly myslet.
Miluju ho víc než cokoliv na světě ale ….. „budeš muset dát čas i ty mě..“ řeknu mu. „Dám ti času kolik budeš potřebovat“. Líbali jsme se a já se vznášela v nebi. Řekl mi ať se usměju... a když na mě začal mluvit tim jeho jemnym hlasem, ten úsměv šel sám a od srdce. Najednou se mu v očích objevily slzy a řekl mi „jsem hrozně šťastnej když ti vykouzlím na tváži úsměv, tohle je lepší než Titanic“. Dlouho jsem nebyla tak šťastná jako v tuhle krásnou chvilku. Potom mě šel doprovodit zpět k domu. Nemohli jsme se od sebe odloučit. „Celou dobu jsem koukala na ty zamilovaný filmy a říkala jsem si že tohle už se mi snad nikdy nesplní ….“ .. „přála sis to a splnilo se to ..“ najednou mi dochází ta hlavní podstata.. Když si člověk opravdu něco ze srdce přeje, splní se to, ať je ten sen jakej je.. „nepřála,ale doufala jsem v to lásko“. Další chvíle je naplněná našimi polibky, zase z nich cítím tu sílu naší lásky.
Tý lásky co tu pořád byla, jen jsme řešili moc blbostí a tím jsme jí skoro zabili..jenže pravá láska se prostě zabít nedá. Napadla mě poslední věta z mého nejoblíbenějšího filmu .. -Je li láska dvou lidí upřímná a pouze mezi nimi, nikdy se nepřestanou milovat ať se stane cokoliv a když zemřou..láska zůstane navždy- „Já si dneska taky pár věcí uvědomil“ nemá ani tušení jak jsem ráda za to že to řekl. „Lásko už musím jít,řekl jsem totiž že k babičce půjdu hned“ nemůžeme se od sebe odlepit, pořád si vyměňujeme polibky,usmíváme se a oba máme jiskřičky v očích. „Takhle už nám to musí vydržet“ zašeptá mi do ucha. Musí, musííí ,musííííííííí. Nic si nepřeju víc. Pak už se opravdu rozloučíme se slovy „tak brzy ahoj… “ A to jsem chtěla dnes odjet..ještě že jsem to neudělala. Vycupitám si do svého pokoje, padnu do peřin a najednou si všimnu nápisu na svojí levý dlani .. Týnka + Jirka. Uplně jsem zapoměla že jsem si to vubec psala. Teď si připadám jako ty dívky z těch filmů.. šíleně zamilovaná a šťastná.
A také naivní a hrozně blbá, to víte bylo mi 17 =) ,ale to člověk vidí až teď =)