Osudný den smrti
,, Předem říkám, příběh je úplně vymyšlený, nemá společného s realitou nic společného a je to výlev 15leté holky - mě =)"
Sedím tiše v pokoji na posteli a dívám se na temný stín který mě často navštěvuje. Vím kdo to je a také vím že nepřichází ve zlém. Je blízko a
zároven tolik daleko. Nikdy jsem se ho nemohla dotknout, nikdy jsem mu nemohla říct žádné slovo. Nevím jestli by ho slyšel nebo na něho
reagoval. A kdyby reagoval..jak by reagoval? Jak by to dal najevo... Přemýšlím o tom,jaké by to bylo kdyby seděl vedle mě a povídal si
semnou. Tolik bych chtěla aby žil...
Vlastně jsem ho ani nikdy nepoznala. Narodila jsem se o několik let později. Dívám se z okna ven jak zelené listí na stromech postupně mění
na podzimní barvy a přemýšlím nad tím co se stalo za posledních pár dní.Bylo toho opravdu hodně a nedá se říct že by se přihodily zrovna
dobré věci. Od té doby co mě a mamce přišlo o prázdninách předvolání k soudu ohledně mého svěření do péče to semnou jde z kopce.
Opakuje se přesně to co bylo na začátku druháku.. Ta moje změna na kterou si hrozně těžko zvykám. Začínám si myslet že vážně patřím do
blázince protože představa jak někomu podříznu krk rozhodně není normální. Dřív jsem si myslela že se to všechno zlepší jenže je to čím dál
horší. Ubližuju všem ve svém okolí. Ať jsou to zvířata nebo lidi...
Rozhodně mi z toho není dobře. Po hodině přemlouvání a sezení v pokoji se konečně zvednu a jdu se projít.Je mi nějak celkem jedno že
venku je zima jako kdyby mělo začít sněžit ale svítí sluníčko, to by mi mohlo aspoň trošku zvednout náladu.Courám si tak pomalu od metra
k místu ,na které mám hodně vzpomínek a vždycky se tam vracím.Je tam něco co mě uklidňuje jen nemůžu přijít na to, co to je. Nejspíš
vzpomínka na jednoho člověka. S tím člověkem jsem prožila krásných ale i těžkých 10 měsíců. Sedím na naší lavičce na kterou jsme vždycky
jezdily po škole abychom spolu mohly být aspoň těch pár hodin než jsem musela jet domů.Vždycky jsem byla šťastná i za hodinu s
ním.Vzpomínám si na den kdy jsme na tohle místo přišli. Bylo to v zimě. Jeli jsme metrem a přemýšlely na které stanici vystoupíme. Nevím
proč ,ale jeli jsme na Křižíkovu a tam vystoupily. Vůbec jsem nevěděla kde jsem. Tak jsme šli dál od metra ulicí abychom se tam aspon
podívali jak to tam vypadá. Narazily jsme na park před nějakým kostelem. Začalo se mi tam moc líbit ,tak jsme si tam sedli na naší
osudovou lavičku a povídali si. A teď tu sedím já a zářivé perličky slz mi stékají po tváři když si vzpomenu na náš první polibek.. Jeli jsme
doprovodit mojí kamarádku domů a když jsme měli ještě trochu času, šli jsme se projít do nákupního centra kde jsem hned vlezla do
gratulantu.. Tam mi koupil památníček který mám do dneška schovaný v domění že si ho povedu jako deníček, ale pravda je taková, že jsem
si zapsala jeden den a ty ostatní jsem si uchovala v srdci. Když jsme čekali na autobus, sněhové vločky nám padaly do vlasů a roztékaly se na
jeho tvářích hned jak na ně dopadly.Celou dobu jsme s drželi za ruce,cítila jsem že jsem konečně našla kluka se kterým chci být až do
smrti.To už se k nám ale přihrkal autobus a my do něho nastoupily a mačkaly se tam s ostatníma.Stály jsme naproti sobě,letmo se tělama
dotýkaly jeden druhého.Dlouze jsme hleděli do očí jeden druhému, hlavou se mi honilo všechno možné, ale snad nikdy nic tak
krásného.Cítila jsem tu silnou touhu po doteku jeho rtů a když se naše ústa na krátkou chvíly spojila,měla jsem pocit že ani nedýchám.Bylo
to tak moc krásný že na to nezapomenu nikdy.Kolem mě utíká svět snad rychlostí blesku,ale já vnímám jen ty vzpomíky a sebe.Vždy jsem si
přála jen zůstat s ním a být šťastná jenže to se nenaplnilo.Místo toho tu sedím se strašnýma bolestma a čekám až se vrátí.
Takhle vše pokračovalo až do prosince.Děvče chodilo téměř každý den na místo které skoro každý den navštěvovalo se svým milým,trpělo
neuvěřitelnými bolestmi a trápilo se.Jednoho dne zůstalo na místě až do dlouhé chladné noci.Nemohla se vrátit domů,nemohla jít za klukem
kterého milovala.Byla naprosto bezmocná.Lehla si na lavičku a soustředila se jen na to jak na ní padá lehounký bílý sníh a zasypává její
černé oblečení.Zavřela oči a snažně si přála aby za ní Martin přišel,obejmul jí a už jí nikdy neopustil.
Ráno dívku našli ležet mrtvou na stejném místě co usnula.Zemřela 17.prosince na zástavu srdce, v den kdy se s Martinem dali
dohromady.Tak moc se trápila a milovala ho. Ale nedočkala se ho.